— Kohaku Hanai —

Historie: Kohaku o své historii mluví opravdu nerada. Není to něco, na co by byla pyšná a čím by se chtěla chlubit. Kohaku měla krásné dětství, žila s oběma rodiči a jedním nevlastním starším bráškou, kterého si její matka pořídila při jejím minulém manželství. Její otec byl skvělý táta, dělal pro svoji rodinu svoje maximum stejně jako matka a přestože nebyli ani nějak chudí a ani nějak bohatí, Kohaku se cítila skvěle. Každý den pro ní byl potěšením, až do jejích třinácti let, kdy jí doktor diagnostikoval sociální úzkost. V tu dobu nevěděla, co to je pořádně a každý den pro ní začal být těžší a těžší. Nechodila ven, dokud nemusela a většinu čas trávila zavřená v pokoji učením se nebo přemýšlením. V jejích patnácti letech se dostala na úroveň, kdy začala se sebepoškozováním. V tu dobu neměla žádné přátele, stranila se lidem a jakémukoliv sociálnímu kontaktu. Cítila se sama a jakoby její život už postrádal smysl. Potřebovala někoho, kdo jí ukáže smysl života a že se má ještě proč snažit. Po dobu dvou let nikoho takového neměla a skončilo to vážným pořezáním, kdy ji našli její rodiče v bezvědomí a okamžitě odvezli do nemocnice. Po tom, co se Kohaku probrala, byla úplně na dně a začala pravidelně chodit k psychologovi, který jí v tu dobu dost pomohl. Ze začátku to šlo špatně, ale po čase se rozpovídala a začala si opatrně hledat přátele. Začala hledat způsoby, proč má cenu existovat a začala hledat způsoby, jak se vypořádat s její úzkostí. Šlo to velmi těžko, ale po několika letech se jí podařilo najít pár přátel, kterým ona plně důvěřovala a svěřila se jim se vším. Její přátelé pro ní byli její oporou a díky nim se byla schopná odtrhnout od minulosti. I přes její zjizvené ruce, nemá dnes problém nosit klidně i krátké rukávy. Její minulost je pro ní uzavřenou kapitolou, něco za čím udělala tlustou čáru a odmítá se k tomu jakkoliv vracet. Nevadí jí, když se jí lidi zeptají na jizvy na rukou a vlastně skoro po celém těle, ovšem málokomu odpoví. 

Povaha: Kohaku je na své povolání opravdu mladá a i mladě vypadá. Málokdo by jí tipl tak vysoké postavení v práci, když jí je pouze dvacet pět. Jelikož sama nedávno dostudovala, je na své žáky opravdu přehnaně hodná. Většina z jejích hodin je volných nebo se kouká na různé dokumenty. Látku žákům tiskne na papíry, aby si nic nemuseli psát a jednou za čas se píše test, který ovšem bývá lehký a většinou dává několik šancí si známky opravit. S žáky si běžně na hodinách povídá a vypráví jim různé historky z dob, kdy ona ještě chodila do školy. Sama vždy byla úspěšnou studentkou a měla velmi vysoké cíle a nároky na sebe. Často se přepracovává, protože se vše snaží dělat vždy na maximum. Na škole vyučuje zeměpis a dějepis, což jí je vlastně jedno. Všechny předměty bere stejně a žádný jí nějak extra nebaví. I přesto jak vysoké postavení má, dokáže si užívat svůj život, který je poměrně dost stereotypní, ale když má volno, ráda toho využije. Díky svému vysokému postavení v práci si vydělává slušné peníze, a když už má volno, většinou ho tráví někde na poutích nebo děláním jiných bláznivých věcí. Na to, kolik je jí let, vyzkoušela již nespočet šíleností. Od skoku z letadla až po plavání mezi delfíny. Její povaha má ovšem i špatné stránky, přesto jak je upovídaná a kamarádská téměř s každým, koho potká, trpí sociální úzkostí. V mnoha situacích má co dělat, aby nic nedala najevo a zvládla to. Není to u ní nějak vážné, je tu mnoho lidí, kteří jsou na tom mnohem hůř. Ona se s tím dnes už dokáže vypořádat a ví co dělat, když na ní přijde pocit úzkosti. Protože její práce vyžaduju sociální kontakt s lidmi a ona si nemůže několikrát do měsíce brát volno jen kvůli její poruše. Najdou se ale i dny, kdy to nezvládne a nezbývá jí nic jiného než zůstat doma a dát si na chvíli pauzu od lidí. V takové dny o ní nikdo neuslyší, nezvedá ani telefony. Jen se snaží uklidnit a kolikrát musí i sáhnout pro prášky. Na veřejnosti svou nejistotu a úzkost dokáže skvěle zakrýt a tato porucha opravdu není něco, čím by se chlubila, takže málokdo o ní ví, že jí vůbec něco je. I přes tohle všechno vede nyní život, který si užívá jak jen může a svého života si váží. Kohaku má dny, kdy se obléká jako kluk a občas i tak vypadá a pak i dny, kdy na sebe vezme sukni a k tomu klidně i crop-top. Je to vždy jen o tom, jak se cítí a záleží jí na tom, aby hlavně ona sama se sebou byla vždy maximálně spokojená a to, že jí ostatní nejspíš mají za hodně zvláštního člověka jí nějak moc netrápí.