— Megumi Amashi  —

Povaha: Hodná, nevinná, usměvavá. Tak se na první pohled Megumi Amashi možná jeví. I když se její věk přehoupl již přes 36, je to už matka dvou dětí a měla by jít žákům příkladem, vypadá a chová se spíše jako dvacetiletá studentka než jako paní učitelka. Je hodně zapomnětlivá, spíše tichá a nesnáší, když na ní někdo řve nebo je na ní protivný. Neumí totiž takové situace zvládat. Obecně neumí řešit žádné konflikty. Snaží se ke všemu přistupovat pozitivně a občas vnímá některé věci až moc optimisticky. Možná to ale způsobují její silná antidepresiva, která bere někdy více než je zdrávo. Věří, že každý student v sobě skrývá drahokam. U některých je ukrytý hlouběji pod jejich drsným povrchem, u jiných už vystoupal na povrch. U každého člověka má jinou barvu, je jinak zářivý, velký a hlavně výrazný. Chce tedy svým studentům pomoct tenhle drahokam objevit, aby se jím mohli kochat také.

Historie: Vyrůstala od narození v malé vesničce. Byla zvyklá na ticho a klid. Když se vdala, byla nucená se přestěhovat do rušného Tokia. Trápila se a nebyla si schopná zvyknout. Pracovala také jako sekretářka v manželově firmě. Takže další nával stresu a nátlaku. Chtěla několikrát utéct pryč. Jen mezitím, než to stihla udělat, tak její rodiče zemřeli a narodilo se jí první dítě. Kvůli Yuuki se rozhodla být silnější a vydržet to. Když se narodil Itakki, zkrachovala firma jejího manžela. On utekl kamsi do Ameriky a nechal jí se dvěma dětmi a spoustou dluhů samotnou. Snažila se. Odstěhovali se do menšího městečka, našla si tři práce, aby zvládala platit nájem a zajistit dětem plnohodnotný život. Když ale jednou zkolabovala, nechala děti několik měsíců samotné. Tenhle okamžik jí naprosto položil a od svých dětí jí i navždycky vzdálil. Dostávala časté záchvaty úzkosti, deprese a nekontrolovaně se čas od času rozbrečela a vydrželo jí to dlouhé hodiny. Chodila proto, na doporučení doktorů, k psychologovi pro kritické případy. Vyšetření a následná léčba nedošly k žádným uspokojivým výsledkům a tak jí do dneška předepisují silná antidepresiva, aby byla vůbec schopná se zapojit do každodenního života. Díky nim se odrazila alespoň malinko ode dna "moře beznaděje", jak to ona sama nazývala. Cítila se lépe. Dostala i mail s nabídkou práce. Rozhodla se tedy přestěhovat a přijmout nabízenou pozici. Místo učitelky na škole, kam chodí teď i její děti. Možná jí to pomůže opět najít pevnou půdu pod nohama a cestu k jejím dětem